Tři kovy z dávných věků, nad kterými žasneme dodnes
Výrobky z kovů, zejména oceli, nás dnes doprovázejí téměř na každém kroku. Jíme příborem z nerezové oceli, vozíme se v autech ze speciální lehké a odolné oceli, pracujeme v montovaných ocelových halách, stále častěji bydlíme v domech s ocelovými konstrukcemi. Železo, ocel i jiné kovy zkrátka již po celá tisíciletí pomáhají utvářet lidské dějiny. Většinou je považujeme za něco naprosto běžného. Přesto známe i takové, které v dávných časech požívaly obdivu až mystického a i v současné době nad nimi vědci a odborníci žasnou. Které starodávné kovy zcela předčily svou dobu a v čem byly tak zvláštní?
Egyptské meteorické železo
Starověcí Egypťané byly v mnoha ohledech velice pokročilou civilizací a nad jejich stavitelskými dovednostmi mnohdy zůstává rozum stát. Pověstné je pak třeba i egyptské lékařství. Naopak železo staří Egypťané vyrábět neuměli – ostatně v jejich době to neuměl nikdo. Leckoho tak patrně překvapí fakt, že mezi archeologické poklady starověkého Egypta patří například železné korálky z doby 3000 let před naším letopočtem nebo železná dýka nalezená v hrobce krále Tutanchamona z období kolem roku 1500 před Kristem. Kde se mezi Egypťany v období dlouho před dobou železnou toto železo vzalo? Spadlo z nebes, doslova. Díky moderním technologiím vědci zjistili, že dané předměty byly vyrobeny z meteorického železa. Jak to poznali? Mimo jiné proto, že toto „egyptské“ železo obsahuje nikl, který ovšem v zemském železe nikdy nenajdeme.
Ocel mečů „Ulfberht“
O vikingských mečích z 8. až 10. století našeho letopočtu opatřených tajemnou značkou Ulfberht se britský historik Alan Williams vyjádřil jako o nejlepších mečích, jaké kdy byly vyrobeny. Byly lehké, ale silné a také ohebné, takže snadněji pronikaly zbrojí nepřátel, nezasekávaly se do štítů ani se nelámaly při tvrdém zásahu jiné zbraně. Po meči „Ulfberht“ toužil snad každý tehdejší evropský válečník. Jak to, že si tyto na pohled obyčejné vikingské meče získaly až božskou reputaci a za co vděčily svým unikátním vlastnostem? Byly kované z naprosto prvotřídní oceli, jejíž kvalita předběhla svou dobu o nejméně tisíc let. Jiné meče té doby se zpravidla vyráběly z měkkého železa s nízkým obsahem uhlíků, zatímco ocel ulfberhtských mečů obsahovala minimum nežádoucí strusky a naopak více uhlíkové příměsi. Pro výrobu tak čisté ocele navíc byla potřeba pec s teplotou kolem 1650 stupňů Celsia, což se ve středověkých podmínkách rovnalo zázraku. Vědci dodnes nepřišli na konečné řešení otázky, jak takový počin vikingští kováři dokázali. Spekuluje se však, že si „know-how“ výroby i kvalitní železnou rudu jakožto základní surovinu přinesli ze Střední Asie.
Damašková ocel
Damašková ocel byla dalším dávným kovem, který se mohl pyšnit statusem něčeho až nadpřirozeného. Předměty z ní se na Blízkém východu vyráběly od 3. až do 17. století, pak však byla technologie výroby ztracena. Od té doby se jí kováři na celém světě snaží napodobit, ale techniku dávných mistrů dosud nikdo znovu neobjevil. Základ pravděpodobně ležel ve vrstvení oceli s různým obsahem uhlíku, což mělo za následek typický vzhled damaškové oceli: vzor na čepelích damaškových zbraní vypadal jako vlnící se řeka. Zbraně z této oceli vynikaly nepřekonatelnou ostrostí a pružností: povídá se, že meč z damaškové oceli dokázal hladce přeseknout i hlaveň dobové pušky. V roce 2006 tým německých vědců čepel z damaškové oceli podrobil pečlivému zkoumání a objevil v ní uhlíkové nanotrubice, což vysvětluje unikátní vlastnosti tohoto kovu, který se velmi pravděpodobně stal předlohou fiktivní Valyrijské oceli ze známé knižní ságy Píseň ledu a ohně.