Nové inovace pro zelené ocelářství. Bezuhlíkovou výrobu oceli by mohl zajistit vodík

O tom, že ocel je jedním z nejekologičtějších materiálů, jsme psali již několikrát. Stejně tak se neustále objevují nové inovace, které mají za cíl co nejvíce „zezelenit“ celý ocelářský průmysl. Ten se ostatně na globálních emisích uhlíku podílí dle odhadů expertů ze 7 až 9 procent, a tak není divu, že jsou technologie pro udržitelnější výrobu mezi prioritami řady ocelářských společností. A některé již podnikají konkrétní kroky a vyvíjejí přelomové technologie.

Například japonský výrobce Kobe Steel nedávno vyvinul novou technologii, díky níž se při výrobě oceli spotřebovává méně uhlí. Přidáním železa briketovaného za horka (tedy železné rudy, z níž byl odstraněn kyslík) do vysoké pece jakožto paliva se při dodržení přesného poměru podařilo společnosti zdokonalit proces redukce CO2 a zároveň snížit spotřebu uhlí. Podle Kobe Steel tato inovace snižuje emise CO2 při výrobě ocele o zhruba 20 procent. Dceřiná společnost Kobe Steel Midrex Technologies zase pro změnu pracuje na typu vysoké pece, která by mohla využívat vodík pro zcela bezuhlíkovou výrobu.

Právě vodík je přitom jednou z velkých nadějí pro bezemisní ocelářskou výrobu. V tradičních vysokých pecích se železná ruda zbavuje kyslíku za pomoci uhlí a výsledkem je ocel a oxid uhličitý.

Pokud by byl místo uhlí použit vodík, vedlejším produktem by místo CO2 bylo H2O, tedy obyčejná voda. Proměnit tento výrobní sen v realitu se nyní společně snaží inovační institut EIT InnoEnergy, investiční společnost Vargas Holding a švédská firma Scania.

Tito partneři momentálně budují plnohodnotnou továrnu na výrobu oceli za pomoci vodíku nazvanou H2 Green Steel. K roku 2024 by tato továrna měla ročně produkovat 5 milionů tun oceli, čímž by se stala největší světovou výrobnou zcela „zelené“ oceli.

Obavy, že ekologičtější výroba oceli zdraží koncové výrobky z tohoto materiálu, přitom dle partnerů nejsou na místě. Dle jejich propočtů by udržitelně vyrobená ocel zvýšila cenovku osobního auta o zanedbatelných 36 dolarů.

Největší překážkou pro komerční využití vodíku v ocelářském průmyslu však zůstává značná energetická náročnost. Aby výrobní proces zůstal bezemisní, musí navíc potřebná elektřina pocházet z obnovitelných zdrojů. Experti předpokládají, že pro provoz plánovaných tří „zelených“ švédských továren bude potřeba asi polovina současné elektrické produkce Švédska.