NEZNIČITELNÁ KRÁSA. PRŮLET HISTORIÍ ŠPERKŮ Z OCELI

V okamžiku, kdy se objevila první ušlechtilá ocel, začali lidé přemýšlet, zda by se nedala použít i k něčemu jinému než jen ke stavbě průmyslových hal, robustních mrakodrapů nebo výkonných strojů. Proto se začalo experimentovat i s výrobou šperků z oceli.

Jedním z průkopníků byla rodina Cartierova, proslulí šperkaři z Paříže. Už v roce 1847 přišli na trh s hodinkami v nezničitelném ocelovém pouzdře. Prakticky nepoškrábané vydržely mnohé z nich až do dnešní doby, kdy se v aukcích draží za nemalé částky.

Na přelomu 19. a 20. století se velmi populárními staly broušené ocelové šperky. Základem takového klenotu byla deska z mosazi, cínu nebo slitiny stříbra, na kterou se upevňovala vyleštěná ocel. Později se namísto ocelových čepů začaly používat lisované pásky. Takové šperky však už nedosahovaly požadované kvality a jejich obliba postupně upadala.

K renesanci oceli jakožto materiálu na výrobu šperků došlo až v 80. letech 20. století. Na scénu se vrátily například hodinky z nerezové oceli, ale i ocelové náramky, prsteny nebo náušnice. Kromě elegantního a módního vzhledu sehrála svou roli i absence alergických reakcí. Lékaři proto začali nerezovou ocel doporučovat namísto různých slitin stříbra nebo zlata.

Právě se zlatem je ocel nejčastěji porovnávána. Oba materiály vydrží hodně, čím dál více zákazníků i návrhářů se však v současné době kloní k oceli, a to zejména v pánských špercích. U ocelových šperků také nalezneme celou řadu povrchových úprav, jinak vypadá ocel válcovaná za tepla a za studena, broušená, reflexní, žíhaná nebo abrazivní.

Vždy se však jedná o materiál, který vydrží i to nejhorší možné zacházení a přesto si uchovává své původní vlastnosti a pevnost. Podobně jako stavby z oceli.